banner-neskutecne

Dějiny konspirace v Čechách

konspirace aneb kterak Jaroslav Seifert l.p. 1984 Nobelovu cenu dostal

18/12/2011 a  19/12/2011 oba dny od 19:00 divadlo, v neděli od 16:30 též doprovodný program 

místo: Podzemní prostory Café V lese, Krymská 12, Praha 10

Hlavními postavami jsou kritik a editor Jan Motyčka a kritik a organizátor kulturního dění v undergroundu Sergej Jesenin. Neznámý příběh vycházející ze skutečných reálií o udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi v roce 1984. Z příběhu vyplývá, že největším kulturním úspěchem českého undergroundu není nic menšího než právě toto.

Nedělní program: od 16:30 maďarský film The Life of Agent /sestřih instruktážních archivních filmů maďarské StB, simultánní překlad zajištěn/, od 17:30 komentář k filmu, od 18:00 vycházka k vile, kde bydlel nejvýkonnější agent správné strany - Hradešínská ulice, od 19:00 divadlo, od 20:30 vernisáž a hlavně koncert skupiny Pohlavní nádraží.

Celý život jsem toužil
po svobodě.
Konečně jsem objevil dvéře,
jimiž je možno k ní vejít.
Je to smrt!

/J. Seifert/

"...Latinské spirare znamená „dýchat“ a předpona con- je ve slovníku "spolu, s", a pokud je trestné s někým společně dýchat, jako že já se svými přáteli svěže společně dýchat budu, ať se třeba stavíte na hlavu, tak jste spolupachatelem trestného činu i vy, protože v této místnosti je jeden vzduch, který dýcháte společně se mnou i vy..."

Osoby a obsazení:

Jan Motyčka, literární kritik ................................... Michal Dudek

Sergej Jesenin, literární kritik ........................... Norbert Žid

František Brávek zvaný Chlívák,  mánička, později představitel nového režimu... Dragan Pasovský

Jana, hipísačka ............................... Jana Kozubková

Zuzana alias Lotte ................................... Zuzana Volavá

major Ferdinand Pávek ................................... Boris Jankovec

Wolfgang Teuer, německý diplomat .............. Dragan Pasovský

a

Vlasta Třešňák

produkce: Jakub Hradílek

scéna, světla: Lada Jílková

zvuk: Michal Cáb

autor projektu: Ladislav Čumba

 

Poděkování: Marek Střížkovský /www.svetla-zvuk.cz/, Rastislav Charvát, Cafe v lese

Všechny postavy a děje s výjimkou nositelů Nobelových cen jsou smyšlené. Veškerá podoba se skutečností je čistě náhodná. Pokud víte, kam se co schovávalo, neváhejte nás kontaktovat!

Pořádá: Skutečnost

vstupné: permanentka 100 Kč, senioři, ZTP a studentičeského jazyka slevy; solo vstup na Pohlavní nádraží /po 20.00 hod./ 50 Kč, film a vycházka gratis, přednáška solo 50 Kč. Rodinné a skupinové studentské slevy. Do 18 let nevhodné.

Doprovodný program:

Neděle: 

‎16.30 maďarský film The Life of Agent /sestřih instruktážních archivních filmů maďarské StB, simultánní překlad zajištěn/, 

17.30 komentář k filmu 

18.00 vycházka k vile, kde bydlel nejvýkonnější agent správné strany - Hradešínská ulice, 

19.00 divadlo

20.30 vernisáž a hlavně koncert skupiny Pohlavní nádraží

Pondělí:

19.00 divadlo

20.30 výlet na akci "Ukončení činnosti revue Babylon" s možností osobního setkání s některými vydavateli samizdatů z dob minulých i současných


nobel literatureSynopse:
Čeští spisovatelé zabavení možnosti publikovat se rozhodnou, že nejvýznamnějšího z jejich středu básníka Jaroslava Seiferta, navrhnou na Nobelovu cenu za literaturu. Díky izolaci, v níž se nacházejí, netuší, jaké kroky v tomto směru podnikali už od 50. let významní čeští bohemisté doma i ve světě. Rovněž nemají nejmenšího tušení, že v této snaze se významně angažuje nositel Nobelovy ceny Heinrich BÖLL či nejvýznamnější literární vědec světa, Seifertův přítel,  Roman Jakobson. Jediné, co kolem sebe vidí, je represe státní bezpečnosti a omezenost oficiálních představitelů literárního života. Hlavními postavami jsou kritik a editor Jan Motyčka a kritik a organizátor kulturního dění v undergroundu Sergej Jesenin.

hudba: Vlastimil Třešňák

facebooková událost: Dějiny konspirace v Čechách

Varování Divadelních novin z loňské akce pod názvem "Vážno nebo trapno?":

"Kostýmy aktérů sice naznačovaly rozdělení rolí (rozháraný básník, muž zákona a krásná neznámá), ale žádné postavy se za nimi neskrývaly... Dokonce to v určitých momentech vypadalo, že si básně mezi sebou náhodně rozdělili sami přednášející... Zůstala prázdným gestem na prahu trapnosti... Ne každý, kdo vládne slovem na papíře, jím musí vládnout i verbálně."

http://www.divadelni-noviny.cz/vazno-nebo-trapno/ 

Akce byla podpořena grantem Hl. Města Prahy.

Deštník z Piccadilly

Kdo s láskou neví kudy kam,
ať se zamiluje
třeba do anglické královny.
Proč ne!
Její tvář je na každé ze známek
Starobylého království.
Jestliže ji však požádá
o schůzku v Hyde Parku,
může vzít na to jed,
že bude čekat marně.
Bude-li však jen trochu rozumný,
moudře si řekne:
No ovšem, vždyť vím,
v Hyde Parku dneska prší.
Když se vracel z Anglie,
Koupil mi syn na londýnské Piccadilly
vycházkový deštník.
Když je zapotřebí,
Mám nad svou hlavou
vlastní malé nebe,
které je sice černé,
ale i v jeho napjatých drátech
může proudit milost boží
jako elektřina.
Rozvírám deštník, i když neprší,
jako baldachýn
nad knížkou Shakespearových Sonetů,        
kterou nosím v kapse.
Jsou však chvíle, kdy mě vyděsí
i rozzářená kytice vesmíru.
V předstihu své krásy
Hrozívám však svou nekonečností,
a ta je příliš podobná
spánku po smrti.
Vyhrožuje prázdnotou a mrazem
svých tisícerých hvězd,
které nás v noci šálí
svým svitem.
Ta, které dali jméno Venuše,
je přímo strašlivá.
Ještě se tam vaří skály
a jako gigantické mořské vlny
vzdouvají se tam horstva
a prší hořící síra.
Ptáme se stále, kde je peklo.
Je tam!
Co zmůže však křehký deštník
proti vesmíru!
Ostatně ani jej nenosím.
Mám plné ruce práce,
abych mohl jít,
přimknout úzce ke své zemi
jako noční můra ve dne
k drsné kůře stromu.
Celý život hledal jsem ráj,
který tu kdysi býval,
a jeho stopy jsem nalezl
jen na ústech ženy
a na oblosti její pleti,
která je vlahá láskou.
Celý život jsem toužil
po svobodě.
Konečně jsem objevil dvéře,
jimiž je možno k ní vejít.
Je to smrt!
Dnes, kdy jsem už stár,
Přejde občas mezi mými řasami
líbezná ženská tvář
a její úsměv rozčeří mou krev.
Plaše se za ní ohlédnu
a vzpomenu na anglickou královnu,
jejíž tvář je na každé ze známek
starobylého království.
God save the Queen!
Ach, ano, já dobře vím,
v Hyde Parku dneska prší!

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c.k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.
Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.
Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř, ať si třeba popálím prsty!
Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.
Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.
Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.